Anarchismus Komunismus Pragmatismus
Antropologie Leninismus Psychoanalýza
Dialektika Maoismus Psychologie
Empirismus Marxismus Racionalismus
Etika Materialismus Realismus
ExistencialismusMetafyzika Scholastika
Fenomenologie Novoplatónismus Socialismus
Frankfurtská škola Novověká filosofieSociologie
Gnoseologie Ontologie Sofistika
Hermeneutika Osvícenství Stalinismus
Idealismus Pozitivismus Transcendence


Filosofie = Láska k moudrosti

Soustava kritického uvažování o problémech bytí, světa, poznání a člověka. Je založena na rozlišení pravého poznání a zdání, které před kritickými otázkami neobstojí. Filosofie vznikla v reakci na tradiční mytologickou (bájeslovnou) interpretaci světa ve starém Řecku již na počátku 6. století př. n. l. - její dějiny jsou dle tradičního přesvědčení zahájeny třemi milétskými filosofy Thálétem, Anaximandrem a Anaximenem, např. pro Hegela je však zakladatelem filosofické tradice Parmenidés z Eleje. V klasické podobě racionálního kladení otázek a vymezování obecných pojmů se filosofie rozvíjela zejména v rámci západní civilizace. Filosofie neevropských národů většinou nebývá tolik oddělena od mýtu. Zatímco západní filosofie a náboženství jsou dva různé (byť spolu související) pojmy, tradiční orientální moudrost a náboženství většinou splývají a jsou vyjadřovány stejným pojmovým aparátem.


Rozdělení filosofie

Původně (ve starém Řecku) byla filosofie chápána jako souhrn veškerého poznání a v tomto smyslu byla synomymem pro vědu. Postupně se od filosofie jednotlivé disciplíny oddělovaly (např. matematika a fyzika již v antice, sociologie a psychologie teprve v nedávné době). Na rozdíl od konkrétních věd, které mají pevně stanovený předmět a pole své působnosti, se filosofie zabývá nejobecnějšími otázkami a usiluje o vidění světa v celku. Předmět, funkce i metoda filosofie se neustále vyvíjejí (vysvětlování světa z jeho počátků u předsókratiků, kritické zkoumání a vymezování obecných pojmů u Sókrata a Platóna, hledání příčin všeho jsoucího u Aristotela, rozumový výklad světa a náboženských pravd v souladu s vírou v křesťanství, stanovení pevného jistého poznání na základě matematicky vyjádřených zákonů v novověku, úsilí o emancipaci člověka pomocí rozumu v osvícenství, vymezování podmínek naší zkušenosti u Kanta, pochopení filosofie jako ideové zbraně v marxismu, kritika všeho, čím se člověk pokouší zamaskovat svou konečnost a omezenost v existencialismu, kritika představy jediné pravdy v postmoderně, atd.).

Teoretická filosofie (zabývající se nejobecnějšími otázkami) se zpravidla dělí na:

Součástí praktické filosofie (nauky o lidském jednání a tvořivosti) je:
Nedílnou součástí filosofie jsou její dějiny. Významnou roli mají filosofické otázky jednotlivých věd (např. filosofie matematiky, práva nebo dějin).


Ontologie = Nauka o jsoucnu

Základní část filosofie, věnovaná otázce bytí jako takového a nejobecnějším kategoriím jsoucna. Pojem zavedl v 18. století německý filosof Wolff, který začal oddělovat nauku o bytí od nauky o poznání. Ontologie je často ztotožňována s metafyzikou. Podle Heideggera filosofie na bytí zapomněla a věnovala se vlastnostem jsoucen a rozdílům mezi nimi.


Gnoseologie = Teorie poznání

Též noetika. Filosofická nauka o poznání, o jeho zdrojích, podmínkách, možnostech a mezích. Gnoseologické ozázky se objevily již u skeptiků, významné teorie zejména u Platóna a Aristotela, stoiků a epikúrejců. Od doby Locka a Kanta byla gnoseologie dominující filosofickou disciplínou. V průběhu dějin byla řešena problematika vztahu poznání smyslového a rozumového (tvorba obecných pojmů, spor o univerzália), popřípadě nadrozumového (intuice, mystika). Z hlediska lidské schopnosti poznávat lze rozlišit naivní realismus (věci jsou takové, jak je vidíme), skepticismus, agnosticismus a kriticismus (zkoumání zákonitostí poznání a úsilí korigovat omyly našich smyslů a vyvarovat se chybných úsudků). Z hlediska názorů na to, jaký způsob poznání nejvíce rozhojňuje naše poznatky, zastávají opačná stanoviska empirismus a racionalismus. Vědeckým poznáním se zabývá filosofie vědy (epistemologie).


Antropologie = Věda o člověku

Filosofický princip, který zkoumá člověka mimo souvislost s konkrétně historickými společenskými vztahy, tedy jako bytost převážně biologickou. Začátek antropologie, sahající do starověku, souvisel s rozvojem anatomie. Jako samostatný vědní obor vznikla antropologie až v 18. století. Dělí se na antropologii fyzickou, kulturní, sociální a filosofickou. Poslední tři směry souvisejí mj. s etnografií, archeologií a jazykovědou.


Etika = Teorie morálky

Filosofická nauka o správném jednání. Hodnotí činnost člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže konkrétním pravidlům, se etika snaží najít společné a obecné základy, na nichž morálka stojí, popřípadě usiluje morálku zdůvodnit. Aplikuje určité filosofické koncepce na jednání a život člověka. Rozlišuje se etika autonomní (etické zásady si stanoví člověk sám, respektive sama společnost) a heteronomní (mravní zásady a pravidla jsou chápány jako dané zvnějšku, například bohem). Etika deskriptivní pouze popisuje mravní jednání a hodnoty, etika normativní usiluje najít a analyzovat normy lidského chování. Etika si klade otázky typu: "Co je dobré?", "Jaký je smysl mého konání?", "Jak mám jednat?", "Proč mám jednat tak a tak?", "Co je ctnost?" či "Co je spravedlnost?". Obsahuje též řadu hypotéz o člověku a jeho povaze.


Psychologie

Věda zabývající se duševními jevy na všech úrovních rozvoje života, tedy člověka i živočichů, popřípadě jejich modelováním (tzv. "umělá inteligence"). Zabývá se složkou objektivní, navenek zaznamenatelnou, i složkou subjektivní, prožitkovou. Studuje jednotlivé jevy (funkce) duševního života (např. vnímání), celek těchto jevů (osobnost) i začlenění jedince do sociálních vztahů. Zkoumá duševní jevy v jejich vývojové dynamice u živých bytostí vůbec (ve fylogenezi) a u jednotlivce (ontogeneze, psychologie životního běhu). Původně byla součástí filosofie (v tomto smyslu je za zakladatele psychologie považován Aristotelés).


Sociologie

Věda o společnosti (společenských jevech, společenských vztazích) a o zákonitostech jejího vývoje. Ve zkoumání společnosti se sociologie prolíná s dalšími společenskými vědami (etnologie, historie, politologie, ekonomie), avšak jejím specifickým rysem je, že se soustřeďuje zejména na poznávání pravidel života sociálních skupin a kolektivů (obvykle v rozmezí skupiny malé až národa) a na zjišťování funkcionálních nebo symbolických vztahů mezi společenskými fakty. Zárodky sociologie jsou patrné v různých filosofických soustavách od starověku. Jako samostatná disciplína vznikla v první polovině 19. století. Její vznik byl podmíněn novou společenskou situací, která se v nejrozvinutějších evropských zemích vytvořila jako důsledek přechodu od společnosti tradiční ke společnosti moderní. Moderní společnost nejen vytvořila základní podmínky pro kritické zkoumání existujícího uspořádání sociálních vztahů, ale zároveň vyvolala poptávku po novém typu společenského vědění, které je potřebné k řešení krizových situací. Za zakladatele sociologie je považován Comte. Pro sociologii je typické, že od okamžiku svého vzniku byla disciplínou vnitřně metodologicky i teoreticky diferencovanou. Její vývoj není tudíž kumulací prověřených poznatků, které by byly všeobecně přijímány (jako je tomu zpravidla v přírodních vědách), ale probíhá ve stálém střetávání různých koncepcí, někdy i protikladných. Je to dáno jak složitostí předmětu, který sociologie zkoumá, tak i specifickým vztahem objektu a subjektu sociologického poznání.

Pro jednotlivé etapy vývoje sociologie byly nejcharakterističtější tyto typy sociologického myšlení:

  • 19. století: Raný pozitivismus (A. Comte, H. Spencer), marxismus a různé odrůdy naturalismu.
  • Přelom 19. a 20. století: Psychologismus (G. Tarde, G. Le Bon), sociologismus (É. Durkheim a jeho škola), sociologie humanistická a sociologie chápající (M. Weber, G. Simmel, F. Tönnies).
  • Začátek 20. století: Sociální pragmatismus (J. M. Baldwin, J. Dewey, Ch. H. Cooley, W. I. Thomas, G. H. Mead), novopozitivismus.
  • Polovina 20. století: Strukturální funkcionalismus (T. Parsons, R. K. Merton), teorie konfliktu.
  • Konec 20. století: Interakcionismus symbolický (H. Blumer, E. Goffman), etnometodologie (H. Garfinkel), sociologie fenomenologická (A. Schutz), sociologie existenciální (J.-P. Sartre).

Sofistika

Záměrné použití nesprávných argumentů (sofismat) a z nich odvozené klamné závěry. Příznačné pro sofisty - profesionální učitele filosofie a dalších nauk potřebných k politické činnosti (zvláště gramatiky, rétoriky, práva a dějepisu), kteří působili v řeckých městských státech v 5. a 4. století př. n. l. Vznik profese sofistů souvisel s rozvojem demokratických institucí v Athénách a v některých dalších řeckých obcích. Demokracie umožnila širokým vrstvám občanů podílet se na řízení státu, ale kladla i větší nároky na jejich vzdělání. Sofisté se nepřikláněli k žádnému z tehdejších filosofických směrů, ani nevytvořili vlastní filosofickou školu. Jejich politická orientace byla různá; patřili k nim jak stoupenci demokracie (např. Prótagorás a Antifón), tak i představitelé krajně oligarchických tendencí (Kritiás). Většina z nich měla společný intenzívní zájem o společenské problémy a o působnost řečnické argumentace. Zkoumání společenských jevů často ústilo do kriticky tradičních institucí a představ, zvláště zákonů, morálky a náboženství. Při kritice využívali i protiklad příroda - zákon (viz též fysis). Demokraticky orientovaní sofisté z tohoto protikladu vyvodili důkaz o přirozené rovnosti lidí a nepřirozenosti otroctví (Antifón). Někteří sofisté (např. Gorgiás) kritizovali, někdy i provokativním způsobem, výsledky řecké filosofie, zvláště spornost některých filosofických argumentací. Sofistická kritika společenských institucí i filosofických názorů, spojená s přeceňováním rétorské stránky vlastních argumentů, ústila často do etického a noetického relativismu, někdy i do skepticismu (např. u Prótagora), ale na druhé straně podněcovala sebereflexi řecké společnosti a filosofie. Sofisté upozornili na závažnost i složitost mnohých problémů spojených s filosofickým výkladem poznání. Zabývali se i klamnými argumenty a důkazy (viz též sofisma) a jejich využitím v rétorské praxi. Svými rozbory významně přispěli k utváření počátků antické logiky, antické psychologie a jazykovědy.


Dialektika

Původně umění dialogu, schopnost vést rozhovor, argumentovat. Též vztahové myšlení a schopnost systematického tázání se (základy položil Zénón, dále rozvinul Sókratés a Platón). Ve středověku součást sedmi svobodných umění, totožná s formální logikou. Od Hegela (řada předchůdců počínaje Hérakleitem) způsob myšlení, který v každém ději vidí střetnutí dvou protikladných principů či sil, teze a antiteze, jež vede k syntéze na nové a vyšší úrovni. Někdy chápána (marxismus) jako protiklad metafyziky. V současnosti obecně každé myšlení, které bere zřetel na dynamiku jevů (procesů, dějin atd.) a studuje rozpory v nich obsažené.


Metafyzika

  • První, základní část filosofie, věnovaná nejzákladnějším problémům, podstatám a příčinám jsoucna. Někdy bývá ztotožňována s ontologií. Výraz metafyzika se poprvé objevil v 1. století př. n. l. u pořadatele Aristotelových spisů Androníka z Rhodu, který texty týkající se tzv. první filosofie (nejobecnější otázky bytí) zařadil v knihovně za knihy pojednávající o přírodě (tedy metafyzika jsou knihy "za přírodou", řecky "ta meta ta fysika"). Výraz metafyzika ovšem záhy dostal i filosofickou interpretaci - metafyzika je věda, která zkoumá to, co je "za fyzikou" (za smysly postižitelnými jsoucny) a co tuto fyziku (přírodu) teprve umožňuje. V novověku často kritizována (zejména pozitivismem) za svou spekulativnost (viz též spekulace) a považována za nemožnou nebo zbytečnou.
  • Obecněji pejorativní označení pro temnou a složitou argumentaci, zatemňování věcí či ztrnulé poznání. V tomto smyslu někdy chápána jako protiklad dialektiky.

Scholastika

Metoda vyučování na středověkých školách, která usilovala (s pomocí filosofie) o racionální pochopení, obhajobu a systematizaci obsahu víry. Scholastika ovlivnila tehdejší teologii, filosofii a vědu. Pro metodu scholastiky je charakteristické formulování otázky, rozbor a vymezení pojmů, logický výklad a důkaz. Veškeré teze byly dokládány odkazy na "Písmo", církevní otce a církevní tradici, popř. na antické filosofy, zejména Aristotela. Postup scholastiky byl ve shodě s postupem školské výuky, tj. čtením textů, kladením otázek, diskutováním a závěrem. Důležité místo ve scholastice má spor o univerzália.

  • Raná scholastika (9.-12. století) byla ovlivněna Augustinem a novoplatónismem a vyznačovala se utvářením specifické scholastické dialektické metody (Eriugena, Anselm z Canterbury, Abélard).
  • Vrcholná scholastika (13. století) byla ovlivněna zpřístupněním celého Aristotelova díla překlady přímo z řečtiny. Rozvíjela se univerzitní výuka a vědecká činnost dominikánského a františkánského řádu. V tomto období vznikly teologicko-filosofické systémy Alberta Velikého a Tomáše Akvinského. Rozvíjelo se učení Dunse Scota, uplatnil se též averroismus a mystika (Bonaventura).
  • V pozdní scholastice (14.-15. století) se rozpadaly velké systémy, zejména vlivem nominalismu (Occam), který oddělil víru a vědu, božské a světské, o jejichž spojení usilovala celá středověká filosofie. Oceněn byl význam zkušenosti a důležitost zkoumání přírody. Scholastika doznívala v díle Suareze, které přispělo k tomu, že na univerzitách přetrvala až do počátku novověku. Z latinského schola, škola.

Racionalismus

  • Filosofický směr považující rozum za jediný nebo rozhodující zdroj poznání. Původ racionalismu spadá již do antiky (Parmenidés, Platón), rozvíjel se však zejména ve filosofii novověké. Opakem tohoto racionalismu je empirismus (názor, že poznání je založeno pouze na zkušenosti).
  • Přesvědčení o neomezených schopnostech lidského rozumu. Rozumový (racionální) postoj k životu.
  • Filosofický novověký názor, podle něhož je skutečnost i příroda rozumovou konstrukcí (původně božskou), takže pravidla rozumového usuzování platí i pro skutečnost samu. Co odporuje např. principu vyloučeného třetího, principu totožnosti, příčinnosti ap., nemůže být skutečné. Projevuje se nejvýrazněji v německé klasické filosofii. Opakem takto chápaného racionalismu je iracionalismus.

Novoplatónismus

Poslední velký filosofický systém antiky, vytvořený ve 3. století na základě podnětů Sakka Ammónia jeho žákem Plótínem. Jádrem novoplatónské filozofie je učení o stupňovitosti jsoucna a o vyzařování (emanaci) nižších stupňů z vyšších. Nejvyšším stupněm (hypostází) jsoucna je božský prazáklad, o němž nelze nic pozitivně tvrdit, než že je "jedno" a "dobro".

Z božského prazákladu se věčnou emanací odvozuje posloupnost tří dalších stupňů jsoucna:

  • Jsoucno světového rozumu, zahrnujícího v sobě svět platónských idejí a myslícího sebe sama po způsobu Aristotelova prvního nehybného hybatele.
  • Jsoucno světové duše, zprostředkující vztah světového rozumu ke smyslovému světu.
  • Jsoucno pasívní látky smyslového světa, přijímající různé tvary od formující duše.

Gnoseologie a etika novoplatónismu vycházely z představy, že člověk jako jednota těla, duše a rozumu je v malém (jako mikrokosmos) obdobou ontologické struktury vesmíru, a proto má ve svém životě napodobovat její nejvznešenější složky. To lze uskutečnit rozvíjením ctností a intelektuální činností, která osvobozuje duši od ponižující závislosti na těle a přechodně vrcholí v extázi, tj. v mystickém sjednocení duše s božským prazákladem. K rozšíření novoplatónismu významně přispěl Plótínův žák Porfyrios, který posmrtně vydal spisy svého učitele a napsal i řadu výkladů usnadňujících jejich studium. Novoplatónismus získal četné stoupence v celém antickém světě a měl velký vliv i na křesťanské a židovské myslitele středověku a na filozofii novověku.


Hermeneutika

Filosofická nauka o výkladu (interpretaci) a rozumění textům. Vznikla v pozdní antice v Alexandrii při výkladu řeckých klasiků a bible (viz též hermeneutika biblická). Moderní hermeneutika zdůrazňuje význam souvislosti textu (kontextu i situace) a předchozího porozumění, s nímž vykladač už k textu přistupuje, např. na základě tradic, znalostí a výchovy. Hlavními rysy hermeneutického uvažování jsou tři faktory - jazykový charakter (vyjadřuji se jazykem, který mám k dispozici, tedy kterému rozumím), dějinnost (co jsem, nevím předem, ale dozvídám se to) a rozum (činnost, kterou nalézám sebe sama). Mezi představitele hermeneutiky patřili mj. Dilthey a Gadamer.


Novověká filosofie

Myšlení evropské filosofie 17.-19. století charakterizuje důvěra ve schopnost rozumu kriticky se osvobodit od tradičního (scholastického) přístupu a spojení novověkého racionalismu s novou vědeckou metodou, opřenou o matematiku a mechaniku. Matematické zákony, které vyjadřovaly fungování přírody, se staly vzorem i pro filosofii. Tvůrci racionalistických systémů se stali Descartes, Spinoza a Leibniz. Dalším proudem je novověký empirismus, příznačný pro anglickou filosofickou tradici, který ovlivnil i osvícenství ve Francii. Základním rysem empirismu je odmítání spekulace (včetně racionalistické dedukce). Jejími představiteli jsou Locke, Berkeley a Hume. Duchovní vývoj Evropy dále ovlivnila francouzská osvícenská filosofie 18. století (reakcí na ni a na empirismus je tzv. "skotská škola"). Pozornost se obracela k tématu člověk-rozum-dějiny a k filosofii dějin (základy k ní položil Vico). Završením filosofie novověké je německá klasická filosofie. Kritické zhodnocení racionalismu, empirismu a osvícenství představuje Kant, vyvrcholením německé filosofie i epochy osvícenství je filosofický systém Hegela, který vyvolal souhlasná i odmítavá stanoviska. Vzápětí se ukázalo, že toto pojetí lze ve filosofii a v politice interpretovat různě. Vznikalo úsilí konstruovat systémové myšlení na nových předpokladech a současně se objevil odpor proti systémovosti a rozumu vůbec. Pohegelovská filosofie v 19. století má proto dva základní protikladné proudy: důraz na vědecký přístup a objektivní poznání (pozitivismus, marxismus) a iracionalismus, jehož představiteli jsou Schopenhauer, Nietzsche a Kierkegaard. Od začátku 20. století se prohlubuje rozmanitost a různorodost filosofických přístupů a proudů, což je mj. podmíněno prudkým vývojem věd i stupněm jejich abstrakce, ale též vzrůstajícím pocitem kulturní a všeobecně civilizační krize (světové války, odcizení člověka v moderní industriální společnosti, atd.). Východisko se hledá jednak v odmítnutí metafyzických otázek a v příklonu k realitě, jednak v příklonu k otázkám člověka, chápaného zejména v jeho konkrétnosti a jedinečnosti. Vzrůstá zájem o filosofii jazyka i o analýzu žitého světa lidské zkušenosti. Významné je originální uchopení otázky bytí u Heideggera. Rozvíjí se filosofie vědy. Závěr období je z velké části ve znamení různých proudů filosofie postmoderní (Lyotard, archeologie vědění Foucaulta, dekonstrukce Derridy).


Empirismus

Filosofický názor, že poznání je založeno pouze na zkušenosti. Ze zkušenosti se odvozují nejen předměty a obsahy našeho poznání, ale i principy poznání. Empirismus odmítá učení o vrozených idejích a autonomii rozumu. Krajní podobu empirismu představuje senzualismus, který zkušenost zužuje na pouhou smyslovost, jeho opakem je racionalismus. Za hlavního představitele empirismu je považován Locke, v 19. století pak Mill.


Transcendence

Specifický význam dal termínu transcendentální Kant, podle něhož transcendentální filosofie (myšlena Kantova filosofie) nevychází z hranic zkušeností a nezabývá se předměty, světem "věcí o sobě", tedy transcendentnem (v Kantově pojetí), nýbrž zkoumá náš způsob poznání předmětů, především předem dané předpoklady, apriorní formy poznání (bez těchto apriorních forem nemůže se podle Kanta uskutečnit žádné empirické poznání). Pojem transcendentální je často chápán ve stejném významu jako transcendentní (ve filosofii obvykle to, "co překračuje hranice tohoto světa", existuje mimo tento svět. U Kanta to, co překračuje hranice zkušenosti).


Idealismus

Životní názor dávající přednost před smyslovými statky a požitky duchovním hodnotám. Jeden ze základních proudů v evropské filosofické tradici. Filosofické soustavy a směry, jež zdůrazňují svébytný charakter říše idejí čili ducha jako jediné pravé skutečnosti. V důsledku toho vyzdvihují idealisté také prvenství rozumového poznání před smyslovým, duchovního před tělesným a často i prvenství věčného před konečným a časným. Idealismus lze dále dělit na idealismus objektivní (duchovní základ světa existuje nezávisle na našich myšlenkách a na našem prožívání - Platón, Hegel) a idealismus subjektivní (ideální bytí je odvozeno z lidského vědomí, které formuje realitu - Berkeley). Stoupenci idealismu většinou nechápou ideu přímo jako "stavební kámen světa", ale kladou důraz na ideu jako na princip, dávající jsoucnům tvar a organizující je do určitého řádu. Protikladným filosofickým proudem je materialismus. Protikladnost idealismu a materialismu však bývá zejména v marxistické filosofii přeceňována a neoprávněně schematizována.


Materialismus

Novověký filosofický názor (rozšířený zejména od 18. století, tendence ale již od samých počátků filosofického vývoje), že všechna skutečnost je hmotné povahy a poznatelná smysly. Veškeré duchovno je chápáno jako odvozené, popřípadě dokonce i jako redukovatelné na látkovou povahu. S materialismem obvykle souvisí též gnoseologický optimismus - jsou-li všechny oblasti bytí podřízeny týmž zákonům a opírají se o jediný princip, lze předpokládat jejich poznatelnost. Významnými představiteli materialistické orientace byli mj. Démokritos, Lucretius, La Mettrie, Holbach, Helvétius, Bacon a Hobbes.


Realismus

Filosofické směry vycházející ze skutečnosti. Předpokladem, východiskem i cílem poznání je reálná existence světa. Sama skutečnost však bývá chápána různě, a proto se různé směry filosofického realismu mohou podstatně lišit. Např. ve středověké filosofii se jednalo o směr, podle kterého byla univerzáliím přiznána samostatná existence (univerzália existují reálně). Poznání je proto poznáním obecného. Umírněný realismus považoval obecné za reálně přítomné v jednotlivých věcech a v rozumu. Krajní realisté tvrdili (podobně jako Platón), že obecné existuje před věcmi (mnozí z nich považovali univerzália za myšlenky Boží). Opakem realismu je nominalismus. Typickým reprezentantem sociologického realismu, podle kterého je společenská skutečnost na individuálním vědomí nezávislá, byl Durkheim a jeho sociologismus.


Osvícenství

Myšlenkové hnutí v Evropě (zejména ve Francii) v 17. - 19. století. Po renesanci a reformaci poslední a nejrozsáhlejší forma ideového odporu proti feudalismu. Ovlivnilo i mimoevropský společenský vývoj. Příznačné je racionalistické pojetí dějin společnosti jako boje "světla rozumu" (odtud název hnutí) s tmou nevědomostí a předsudků a přesvědčení, že zdrojem pokroku národů je poznání, vzdělání a "osvícené" zákonodárství. S důrazem na rozum souvisel boj osvícenců za nezávislost myšlení a svobodu přesvědčení. Osvícenství bylo zjevně zaměřeno proti církvi a církevním dogmatům i u těch představitelů, kteří nebyli ateisty. Osvícenství bylo výrazem duchovní emancipace nových sociálních vrstev (buržoazie, inteligence), proto zdůrazňovalo přirozenou rovnost lidí oproti stavovským privilegiím, svobodu proti despotismu, snášenlivost proti fanatismu. Osvícenství nebylo jednotným proudem, zahrnovalo odlišné názory filosofické, sociální i politické. Jeho původ je v Holandsku a v Anglii, kde byl vyjádřen zejména filosofií empirismu, teorií společenské smlouvy, úsilím o rozumové náboženství a etiku (požadavek náboženské tolerance, vznik deismu). K nejvýznamnějším osvícencům patřil Voltaire, Montesquieu, Condorcet a Condillac. V popředí stáli francouzští materialisté La Mettrie, Holbach, Helvétius a Diderot. Mnozí z představitelů patřili mezi encyklopedisty. V Německu bylo osvícenství spojeno se zkoumáním předpokladů rozumu, etiky a svobody ve filosofii Kanta, ideje rozumu, vývoje a pokroku byly vyjádřeny zejména u Hegela. V Čechách se osvícenství prolínalo s národním obrozením. V soudobé filosofii postmoderny je tradičně pozitivní hodnocení osvícenství relativizováno. Osvícenství je považováno za vrchol moderny, vyznačující se zejména nekritickou vírou v pokrok a lidskou racionalitu a s tím související diktaturou rozumu vůči všemu, co je chápáno jako mimorozumové, netradiční, alternativní.


Anarchismus

Výraz označující doktríny, které jako svůj bezprostředně závazný ideál pokládají dosažení společenského zřízení prostého vlády jednoho člověka nad druhým. Anarchismus jako konkrétní politická teorie vznikl v pozdním osvícenství. Nejvýznamnějšími teoretiky klasického anarchismu byli Godwin, Stirner, Proudhon, Bakunin, P. A. Kropotkin a S. G. Nečajev (1847-1882). V současnosti anarchismus postrádá politický vliv, nicméně ovlivnil představy tzv. "Nové levice" a alternativních skupin.

Základní rysy anarchismu:

  • Antiinstitucionalismus (odmítnutí institucí jakožto prostředků politického, hospodářského a společenského donucování - instituce brání volnému sdružování vyspělých a svobodných lidských individualit).
  • Antiideologičnost (odmítnutí všech ideologií, neboť jsou pouze "nadstavbou" stávající moci).
  • Federalismus (opravdu lidská společnost povstane ze svobodné úmluvy mezi jednotlivci).
  • Antielitismus (odmítnutí revoluce zosnované elitou, a to jak "revoluce svrchu", tak i marxistické "revoluce zdola", s následnou diktaturou proletariátu, neboť všechny takové revoluce nezbytně vedou ke zřízení vlády člověka nad člověkem).
Strategie anarchismu sahá od teorie evoluce k teorii jednorázové revoluce, taktika od učení o nenásilnosti přes víru v nezbytnost násilné revoluce až k "propagandě činu", tj. k aktům individuálního teroru.


Fenomenologie

Filosofická nauka o fenoménech (jevech). Popisné zkoumání souboru jevů. U Kanta nauka o empirických jevech jako pouhých představách na rozdíl od věcí o sobě, chápaných někdy jako noumen. Hegel pojímal fenomenologii jako nauku o formách a stupních vývoje ducha. Významný filosofický směr spjatý zejména s dílem Husserla a jeho žáků. Východiskem je snaha přísným a evidentním způsobem dospět k "věcem samým", jak se ukazují pohledu, který není vázán žádným nekriticky přejímaným výkladem či předchozím porozuměním. Místo neplodných gnoseologických spekulací je třeba se zabývat tím, co je nepochybně dáno v našem vědomí, tedy tím, co je fenomén. V tomto smyslu je fenomenologie kritikou pozitivismu a historismu a znamená návrat k ideji absolutního poznání, které je základem všeho vědění, včetně vědeckého. Metodou fenomenologie je jednak postupné očišťování konkrétního vědomí (od vyřazení teze o existenci světa až po redukci všech konkrétních a individuálních prožitků "já"), jednak názorné uchopování prožitků transcendentálního vědomí. Důležitým momentem fenomenologie je systematická analýza základních struktur světa žité zkušenosti ("přirozený svět") jako poslední půdy, dávající smysl všem dalším aktivitám (od běžného porozumění světu až k jeho vědeckým výkladům). Husserl podal jen základní nárys problematiky ontologie přirozeného světa, dále ji rozpracovávali zejména Merleau-Ponty a Patočka. Fenomenologické hnutí prošlo několika fázemi, od deskriptivní fenomenologie, aplikované např. na psychologii, sociologii, právo nebo estetiku, až k fenomenologii jako univerzálnímu zamyšlení nad evropským ideálem vědění. Fenomenologii dále rozvíjeli (popřípadě z ní vycházeli) mj. Fink, Scheler, Ingarden a Heidegger. V českém prostředí působil na fenomenologii orientovaný filosofický kroužek 'Cercle philosophique de Prague', založený v roce 1934 z iniciativy Utitze.


Pragmatismus

Filosofický směr, který vznikl v 70. letech 19. století ve Spojených státech a rozšířil se zejména v anglosaských zemích. Základní myšlenky vyložil Peirce, zakladatelem je však James, na něhož navazovali mj. Dewey a Schiller. Pragmatismus se odmítá tázat na podstatu a příčinu věcí a obrací se naopak k plodům, výsledkům a faktům, které z věcí vyplývají. Hlavním kritériem pravdy je její užitečnost, hodnota, úspěšnost. Filosofii nelze posuzovat podle její logičnosti a běžně chápané praktičnosti, ale podle toho, co znamená pro naše zájmy a náš život, jestliže se jí přidržíme. Z hlediska pragmatismu byly řešeny zejména otázky psychologie a výchovy.


Pozitivismus

Jeden z nejvlivnějších filosofických směrů 19. a 20. století, vycházející z pozitivních (daných) poznatků a z pozitivních faktů empirických věd. Usiluje být filosofií a metodologií vědy. Metodologicky jsou pro pozitivismus příznačné objektivismus, popisnost a faktografie. Odmítá jakékoli metafyzické otázky, tedy úvahy mimo oblast vědeckých pravd vyvozených (a experimentálně potvrzených) ze vztahů a zákonů vykazatelných ve zkušenosti. Zakladatelem pozitivismu je Comte, který zdůrazňoval pozitivní stránku jevů, otázku o podstatě věcí a jevů považoval za nevýznamnou. Mezi další významné představitele patří Mill a Spencer. Koncem 19. století a na počátku 20. století se jako druhá fáze pozitivismu osamostatnil empiriokriticismus, ve 30. letech 20. století vznikl pozitivismus logický (novopozitivismus), který dodnes ovlivňuje myšlení zejména v přírodních vědách.


Socialismus

Myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromo-vlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. "reformní socialismus") nebo revoluce (tzv. "revoluční socialismus"). Socialismus si obecně klade tyto cíle - změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení.

Historické formy socialismu:

  • Raný socialismus (družstevní a utopický socialismus).
  • Vědecký socialismus (marxismus).
  • Reformní socialismus (revizionismus, sociální demokracie, fabiánská společnost).
  • Křesťanský socialismus.
  • Leninismus.
  • Nacionální socialismus.
  • Neomarxismus (frankfurtská škola, nová levice).

Komunismus

  • Teoretická představa společenského a politického uspořádání založeného na principu vyhraněného kolektivismu a společného majetku. Náměty byly patrné již u Platóna, jehož ideální obec měla fungovat na základě společného vlastnictví. Ve středověku byl komunismus aplikován v mnišství a jako součást některých reformních náboženských hnutí a sekt. Na počátku novověku byl uplatňován v sociálních utopiích (např. Campanella, More, Babeuf). V 19. století byl nejrozšířenější Marxův a Engelsův tzv. "vědecký" komunismus, ve kterém byl majetek omezen na prostředky spotřeby a bylo vyloučeno, aby se týkal prostředků výroby a směny. Z tohoto hlediska chápaný komunismus byl považován za nejvyšší stupeň vývoje politicko-ekonomických formací, kterému předcházel jako taktický cíl marxistických politických stran socialismus (vlastnictví není ještě společné, ale nadindividuální - tedy státní).
  • Politické a sociální hnutí, jehož cílem je zavést stav odpovídající komunistickému ideálu. V novověku se opírá zejména o komunistické strany.
  • Systém vlády komunistické strany ve společnosti, charakteristický především neexistencí legální opozice. Jeden z druhů totalitarismu.

Marxismus

Filosofický a ekonomický systém vycházející z děl Marxe a Engelse. Vznikl ve čtyřicátých letech 19. století jako filosofie praxe. Kriticky a tvořivě navázal na německou klasickou filosofii, anglickou politickou ekonomii a francouzský utopický socialismus. Marxismus je ucelenou teorií přeměny reálných poměrů ve společnosti, především změnou vlastnických vztahů pomocí revolučně vedeného třídního boje. Cílem je dovést proletariát (dělnictvo) k revoluci nastolující beztřídní společnost, osvobozující člověka od společenského útlaku a rozvíjející jeho schopnosti a síly. Člověka chápe jako "souhrn společenských vztahů", jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce. Dějiny interpretuje jako postupný vývoj, jehož hybnou silou je třídní boj. Tradičně se marxismus dělí na marxistickou politickou ekonomii, na marxistickou filosofii (materialismus dialektický a historický) a na tzv. "vědecký" komunismus - teorii přechodu k beztřídní společnosti a jejího budování a rozvoje. Jednostranným absolutizováním a zvulgarizováním původního marxismu, zejména názorů na třídní boj, vznikl leninismus (respektive marxismus-leninismus - marxistické učení přetvořené v oficiální státní a stranickou ideologii Sovětského svazu a dalších socialistických zemí a komunistických stran, jehož hlavními propagátory byli zejména Lenin, Stalin a Mao Ce-tung). Některé teoretické proudy vyšlé z marxismu obohatily evropskou myšlenkovou tradici. Jde zejména o marxistickou antropologii (Marcuse, částečně Fromm, v Čechách Kalandra), marxismem ovlivněný existencialismus (Sartre v jedné fázi svého vývoje) nebo ideologii tzv. "frankfurtské školy". Marxismus výrazně ovlivnil dějiny konce 19. a celého 20. století. Filosofickým přínosem marxismu bylo obrácení pozornosti k jevům, které dosud stály na okraji teoretického zájmu (materiální faktory v dějinách, význam práce jako předmětné praktické činnosti, třídní vztahy, atd.).


Leninismus

Soubor filosofických, ekonomických a politických tezí Lenina, revidovaný marxismus. Lenin dokazoval, že revoluce povede k přímé (nereprezentativní) vládě dělníků a rolníků, načež stát se svým donucovacím aparátem "odumře" a vznikne beztřídní společnost. Vzhledem k tomu, že revoluce musí být řízena předvojem proletariátu, čili komunistickou politickou stranou (tedy disciplinovanou organizací profesionálních revolucionářů, vybavených "vědeckým světovým názorem"), Leninova teorie přímé vlády se záhy v praxi změnila v totalitní vládu jedné politické strany nad celou společností. Dalším zužováním zdroje moci vznikl z leninismu stalinismus.


Stalinismus

Ideologie vlády a diktátorská praxe Stalina v období sovětských dějin 1928-53. Ideologicky byla založena na marxismu-leninismu, avšak hlavní otázkou byl problém moci. Nejúplnější a nejpropracovanější diktatura v dějinách, která vládla pomocí lží a teroru. Základní Stalinovou myšlenkou bylo zmocnit se sovětské společnosti natolik, aby byla vhodnou základnou pro vítězství komunismu ve světě. Za tím účelem prosadil myšlenku budování socialismu v jedné zemi. Stalinský socialismus byl asketický a militaristický. I když Stalin přivedl Sovětský svaz k postavení světové velmoci a tím uspokojil nacionalisty, dosáhl tohoto výsledku nevídanými represemi a zločiny. Odhaduje se, že za Stalinovy vlády přišlo o život nejméně 43 miliónů lidí. Ideologie a praxe stalinismu byla aplikována obdobně také v zemích střední a východní Evropy, kde po II. světové válce získala moc komunistická strana.


Maoismus

Komunistická ideologie vycházející z myšlenek Mao Ce-tunga. Krajně militantní směr v komunistickém hnutí druhé poloviny 20. století. Byl vybudován na základě stalinismu, integroval mnohé prvky čínského feudálního i novodobého nacionálního politického myšlení, prodchnut silným subjektivismem a voluntarismem. Absolutizuje roli násilí v politice, politický systém redukuje na úlohu vůdce (kult osobnosti). Rozpracoval leninskou představu světové revoluce jako permanentní revoluce, zdůraznil modelový charakter čínské revoluce pro nastávající komunistickou revoluci v nerozvinutých zemích, vycházel z představy revoluční lidové války jako guerillové války, která povede k obklíčení metropolí. V mezinárodním kontextu maoismus vystupoval jako verze radikálního komunismu, usiloval o hegemonii Číny v rozvojovém světě, odmítal mírové soužití kapitalistických a socialistických bloků. V 60. letech 20. století ovlivnil některé radikální západní intelektuály, u nás např. Bondyho.


Frankfurtská škola

Sociálně filosofická škola, soustředěná v roce 1923 v 'Institutu pro sociální bádání', založeném ve Frankfurtu nad Mohanem Horkheimerem. Její program byl postaven na tzv. "kritické teorii společnosti". Stoupenci byli inspirováni Marxem a hegelovskou dialektikou, očekávají překonání kapitalistické společnosti. Na rozdíl od teorie a zejména praxe marxismu však kritická teorie zdůrazňuje individualitu člověka proti masovosti i abstraktním analýzám, které podřizují subjekt objektu a zvláštní obecnému. Hlavním představitelem kromě Horkeimera byl Adorno, dalšími pak např. Marcuse, Fromm, Walter Benjamin (1892-1940) a Habermas. Významná kolektivní díla frankfurtské školy: devět svazků 'Studií ve společenských vědách', 'Studie o autoritě v rodině' a jiné.


Psychoanalýza

  • Psychologický směr založený na přesvědčení, že sexuální pud má rozhodující vliv na vývoj jedince.
  • Metoda léčby psychických poruch. Vychází z teorie podvědomě potlačených konfliktů (zejména sexuálních) a jejich vlivu na duševní stav a chování. Psychoterapie založená na odhalování a uvědomování podvědomých konfliktů pomocí produkce volných asociací pacientem a jejich interpretací navozovaných psychoterapeutem. Zakladatelem a nejvýznamnějším představitelem psychoanalýzy byl Freud, k dalším psychoanalytikům patřili Jung, Adler a Fromm.

Existencialismus

Významný filosofický směr 20. století. Vznikl po skončení I. světové války v Německu a rozšířil se zejména díky francouzským představitelům po II. světové válce ve všech západních zemích. Termín existencialismus pochází od německého historika filosofie Fritze Heinemanna (1889-1970). Zahrnuje učení, která jsou značně odlišná, navíc se existencialismus prolíná s příbuznými filosofickými směry, zejména s fenomenologií, s filosofií dialogu, s antropologií či s personalismem. Za iniciátora existencialismu je považován Kierkegaard (vymezením existence jako vztahu k sobě, důrazem na osobní prožívání skutečnosti ve stavech úzkosti, nahlédnutím lidské svobody a svou kritikou masové společnosti), z velkých filosofických nauk pak dále Nietzsche (neuchopitelností posledních základů života), Husserl (fenomenologickou metodou), Heidegger (existenciální analýzou lidského pobytu) a filosofie života (Dilthey, Bergson). Existencialismus byl významně ovlivněn také literaturou, zejména Dostojevským (evokací mezních situací a pocitů viny a odpovědnosti), Tolstojem, Šestovem a Kafkou (popisem absurdna a odcizení), Marcel se zaměřil na esejisticky pojaté reflexe. České veřejnosti přiblížil existencialismus Černý v 'Prvním sešitu o existencialismu'.

Různé formy existencialismu mají vesměs společné:

  • Existence je přiznávána pouze člověku.
  • Existence je vždy pouze individuální existencí, která je vlastní jednotlivci a kterou nelze odvozovat z ničeho vyššího.
  • Na rozdíl od věci, chápané jako substance s pevně stanovenou podstatou, se člověk teprve musí učinit tím, čím je. Člověk je sám sobě projektem, nelze jej uchopit a ani interpretovat věcnými kategoriemi. Zdůrazňuje se jeho aktivita a bytostná svoboda a s ní spojená absolutní odpovědnost za rozhodování a konání.
  • Existence je spjata s časovostí, je bytím v čase. Analýza času je pro existencialismus velmi důležitá.
  • I když se existencialismus zaměřuje na jednotlivce, neizoluje jej od druhých. Lidské bytí ve světě je vždy bytím s jinými. Důraz je též kladen na zkoumání lidské svobody v dějinách.
  • Existencialismus klade důraz na hraniční situace, v nichž si člověk nejvíce uvědomuje sám sebe - úzkost, vztah ke smrti, nesnesitelnost svobody u Sartra, nezbytnost rozhodovat se v dvojznačných situacích u Merleau-Pontyho, absurdita a problém sebevraždy respektive Jaspersova poslední nemožnost završení jakéhokoli projektu.

Existencialismus zprostředkoval filosofii nové způsoby vyjadřování (mnozí představitelé psali romány, divadelní hry nebo eseje, např. Sartre, Camus a Beauvoirová), zproblematizoval objektivismus tradiční antropologie a provokativním způsobem reagoval i na konkrétní společenskou situaci. Důraz kladl též na zkoumání lidské svobody v dějinách. V padesátých a šedesátých letech byl existencialismus módní filosofií, odpovídající životnímu pocitu generací prošlých válkou, její zpopularizování však často vedlo k zploštění a zjednodušení.


Kolektiv autorů: Encyklopedie Diderot 2000, Diderot, Praha 1999