Dekadence
Šířeji založený myšlenkový a um. směr konce 19. století, vyznačujícího se přejemnělou kulturou, kultem krásna, sklonem k slabosti a nemoci, vylíčením spletitých duševních pochodů, tvůrčím vyzdvižením snu a opojení, odmítnutím měšťáckých moralizujících norem, kladených na umění. Za představitele jsou považováni: Baudelaire, Verlaine, Wilde, Bang, d'Annunzio, Schnitzler, Hofmannsthal, Keyserling, Rilke. Vyhraňovali se proti naturalismu, vlasteneckému básnictví a expresionismu. D. vychází filosoficky z myšlení A. Schopenhauera a F. Nietzscheho. Hlavním působištěm Paříž, předchůdcem diabolický a mysticky zaměřený romantismus. 1884 vyšel román Naruby (J. K. Huysmans), považovaný za "bibli dekadence". 1886-89 vycházela revue La décadence (Péladan, Verlaine, Barrés). Ve výtv. umění (Félicien Rops, Jean Delville, Aubrey V. Beardsley, James Ensor, Odilon Redon ad.) je typické spojení a inspirace literaturou (Rops-Mallarmé ad.). V Čechách centrum kolem Moderní revue (J. Karásek ze Lvovic, A. Procházka, K. Hlaváček, ad.), vlivy d. lze nalézt i u F. Kupky, M. Švabinského, F. Koblihy, J. Konůpka, J. Váchala.

Kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie Universum, Odeon, Praha 2001